Osvětim - výuka dějin na vlastní oči
Dějepis, devátý ročník, Polsko, návštěva koncentračního tábora, součást výuky o druhé světové válce. Grant města Hranic.
Čára, která dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. Kde je hranice? Co s lidmi udělá válka, strach, touha po moci? Kdy a proč se člověk změní v bezcitnou bestii toužící po násilí, po mučení druhých, po zabíjení? Jak odpovědět na otázky dětí po prohlídce těchto míst: „Jak to lidé mohli dopustit?" „Jak to mohli udělat lidé lidem?" „Byli to ještě lidé?!" „A kde byl Bůh?"
V Osvětimi jsem byla mnohokrát, nedá se na to zvyknout. Prostředí vás vysává. Těžko se o tom píše.
A co před exkurzí ....a po ní napsali naši žáci? Za všechny jedno zamyšlení. Co se mi vybaví, když se řekne Osvětim? Už jenom tohle pouhé slovo, ve mně budí bolest a prázdnotu. Tolik utrpení a bolesti se skrývá za tímto slovem. Jeden z koncentračních táborů jsem v minulosti už navštívila. Terezín. Bylo mi pouhých 10 let, když jsem spatřila jména židů na náhrobcích. Tehdy jsem o deportaci židů nic nevěděla, tím pro mě tedy bylo snazší vidět tuto hrůzu na vlastní oči. Teď, žákyně 9. třídy, vím co je holocaust. Minulý rok jsem se zúčastnila přednášky s přeživší ŠOA. Čím víc jsem s tímto tématem obeznámena, tím větší strach mám z toho, jak budu prohlídku Osvětimi zvládat. Bojím se, ale zároveň mám nutkání vidět tuto hrůzu na vlastní oči. Osvětim a vlastně celé období holocastu vnímám jako největší nechutnost lidstva. Je neskutečné, co si dokáže lidská rasa udělat, ... Je to nejen pro mě nepochopitelné a zdrcující. Takže co ve mně budí Osvětim? Bolest za ty, co tímto táborem museli projít.
... po Jak začít, jsem plná emocí, že nevím, jak se s nimi vypořádat. S psaní této práce jsem musela chvíli počkat. Myslím si, že člověk po návštěvě jakéhokoliv koncentračního tábora potřebuje vše vstřebat a až poté dávat lidem najevo své pocity. Nasadila jsem si na svou hlavu sluchátka a prošla bránou s nápisem ,,práce osvobozuje“. V tu chvíli mi přejel mráz po zádech a já čelila jedné z nejhorší událostí lidstva. Chodit po kamenné cestičce, čelit tomu, že tudy procházeli Židé, Poláci, Romové a lidé dalších národností, se kterými Němci zacházeli jako s bezcennými věcmi je tak neskutečně užírající pocit. Vidět nádvoří, na kterém se lidé řadili do zástupů a modlili se, ať tohle utrpení už skončí. Budky, ve kterých se nacisté jako ubožáci schovávali před deštěm či vedrem a koukali se na ty nevinné lidi, kteří tam čelili zlu. Procházet domy a vidět ve vitrínách boty, nádobí, berle, dokonce i lidské vlasy mi vehnalo slzy do očí. Celou prohlídku se mi klepaly strachem ruce. Neustále mi přejížděl mráz po zádech. Měli lidé co provozovali tyto vyhlazovací tábory nějaký pocit viny? Jak je možné, že ti co zavraždili milióny lidí, mohli v klidu dál žít. Je zcela nenormální, že tohle mohlo někoho napadnout. Je to i problém současné doby. Lidé vždy hledají nějaké viníky. Němci si také někoho našli. Byli to milióny lidí, kteří zemřeli, aniž by věděli proč. Proboha, ti lidé byli nevinní a přesto čelili tak neskutečnému zlu. Zlu co se nacházelo za bránou ,,práce osvobozuje“. Vstupovat do plynové komory, do které lidé vcházeli s informací, že jim v táboře poskytnou možnost se osprchovat, byl nejhorší zážitek mého života. Ještě teď, když ťukám na klávesnici své pocity, mám při vybavení toho momentu, kdy jsem tam stála a potýkala se skutečností, že zde opravdu bezmocní lidé umírali, nepopsatelný pocit. Pocit chladu a smutku. Ještě dlouho se budu vyrovnávat se skutečností, že se to opravdu stalo. Cítím bolest za ty, co si koncentračními tábory prošli. Utěšuje mě pouze myšlenka, že těm miliónům lidí je v nebi lépe a doufám, že ti, kteří těmto lidem způsobili tu neskutečnou bolest, ti kteří tyto tábory vymysleli, hnijí v pekle. Já se teď pouze mohu modlit, že se minulost nebude už nikdy opakova.
Eliška Turečková
Osvětim. Slyšíte nářek, vnímáte beznaděj, cítíte pohledy oči z fotografií, které se za vámi otáčejí. Přemýšlíte nad tím, co jim běželo hlavou. Strach o své nejbližší. Beznaděj. Bezmocnost. Konečná. Proč? Měli svoje sny, plány, přání, touhy. Stejně jako vy, jako já. Nepřipusťme návrat zla.
Milena Valentová
Fotogalerie
exkurze
01
02
03
04
06
07
08
09
10
11
12
13
14
15
16
17
18
Dějepisná exkurze 9. ročníku do Osvětimi
Ve středu 9. října se naši žáci devátých tříd v doprovodu čtyř vyučujících vydali na dlouho plánovanou návštěvu areálu koncentračního tábora Auschwitz a Birkenau v polské Osvětimi. Dlouhou cestu autobusem za hranice republiky vystřídalo procházení se areálem s těžkou historickou stopou ve světových dějinách. Přičemž v ulicích a budovách tábora jsme vyslechli z úst našich průvodkyň spoustu detailů a děsivě silných lidských příběhů.
